„Neblbni, vždyť jsi obyčejnej hobík…“, řekl mi můj úžasný kamarád Martin, umělec tělem i duší, když jsem se mu někdy zjara 2024 zmínil, že se chci stát poprvé v životě hrdým majitelem profesionálního fotoaparátu.

Ten okamžik, kdy jsem si koupil svůj první foťák, si pamatuji celkem přesně. Bylo to v srpnu roku 1994 a událo se to v bazaru v Horšovském Týně, kde jsem to léto (coby zdatný středoškolák) měl tu čest být průvodcem na mém zamilovaném zámku. Historie pro mě byla velkou láskou a tu Prakticu, ještě snad z NDR, jsem si pořídil proto, abych si mohl uchovávat vzpomínky na své cesty po památkách.

Vlastně bych tak mohl říct, že fotím už víc než třicet let. Ale neřeknu, lhal bych. Když se dnes ohlédnu zpět, tak o nějakém „velkém“ focení nemůže být řeč. I když se ve mně občas vznítily jiskřičky elánu a uměleckých ambicí, nakonec vždy zůstalo u občasného „cvakání“ víceméně turistických obrázků. Můj život se pak stejně vydal jiným směrem, než jsem si vysnil – z touhy studovat historii nebo dějiny umění zbyl „jen“ velký koníček a ze mě samotného se stal obchodník. Přišly děti, starosti, a i když onu Practicu dávno odvál čas a nahradily ji přístroje modernější, nikdy se nestaly zdrojem nějaké kreativní tvorby. Focení zůstalo „jen“ nástrojem k uchování vzpomínek. Nic víc, nic míň.

Vše se změnilo teprve nedávno. Jak už to bývá, člověk míní, život mění. Mně ho změnil tak, že mi do cesty přivedl slečnu K. Dnes toho máme spoustu společného – kromě domácnosti ještě golf, hokej, lásku k Pink Floyd, Divadlu Járy Cimrmana, ke knihám, hudbě a umění všeobecně. A pak také máme společnou zubařku. Zdenku… A právě tyhle dvě ženy, Kristýna a Zdenka, mohou za to, že vznikla tahle výstava. První tím, že mě inspirovala (a tak trochu donutila oprášit foťák a znovu začít) a druhá proto, že si „dovolila“ podívat se na mé první neumělé výtvory jinýma očima a stvořit podle nich nádherné obrazy.

Otočila tím i mé vidění světa. Změnila můj pohled na umění, které najednou přestalo být tím „vzdáleným, složitým, nepřístupným“. Přesvědčila mě, že celý tenhle svět kreativní tvorby je neskutečně niterný, osobní, individuální. Co se líbí mně, nemusí se líbit ostatním. Může, ale nemusí. A co ve mně vzbuzuje rozpaky, může být pro jiného krásné. A tohle poznání bylo oním zlomem, kdy jsem si sám v sobě uvolnil ten pověstný sebekritický blok a troufl si podělit se o své vidění krásy. Krásy ženského těla, přírody, poezie. Světa kolem sebe.

Když se tak nad tím vším zamyslím, jsem úplný začátečník. Umělecky nevzdělaný, nezkušený, hledající a chybující, ale o to více nadšený … no ano, hobík. Přesně jak mi to řekl Martin. A bylo to vlastně to nejlepší, co mi mohl říct. Vzbudil ve mně totiž tu nejlepší vlastnost, kterou podle mě může fotograf mít – pokoru. Snad se tomu úplně nezpronevěřím.